Připravila: Alena Vondrušková, foto: archiv autorky
Dnes se někdy říká, že naši předkové své děti zdaleka tak nemilovali, jako současní rodiče. Není to však pravda, každé nově narozené děťátko bylo vítáno na svět s láskou. Jen to dřív lidé nedávali tolik najevo, jejich city a emoce byly skrytější, než v současnosti.
Důležitá byla často voda
Od pravěku se kolem narození dítěte soustřeďovaly různé obřady a oslavy. Prostřednictvím rituálů byly narozené děti přijímány do kmene, rodiny či církve. Šlo o důležité okamžiky, které zajišťovaly pevné místo ve společnosti i mnohá práva.
Už v nejstarších dobách hrálo důležitou roli první kojení, ještě významnější bylo přijetí otcem. Většinou hned po porodu položili dítě na zem nebo na některé z významných míst v domě, odkud je otec zdvihl, a uznal tak za své. Takovým symbolickým středem domu býval stůl (dítě se pokládalo pod něj), ohniště či později pec nebo práh vstupních dveří. U mnoha přijímacích obřadů hrála důležitou roli voda. Rituální koupele nebo polévání známe ze starého Egypta i antického světa, z obřadů judaistických či buddhistických i jako křesťanský křest.
Církevní křest
Nám, potomkům tisícileté křesťanské civilizace, je nejbližší právě církevní křest. Dnes už u nás tak obvyklý není, proto mnozí ani nevědí, co vlastně znamená a jak se provádí. Podle Bible vykonal jako první tento tradiční rituál sv. Jan Křtitel, když pokřtil v řece Jordánu Ježíše Krista. Záhy ho následovali další lidé, kteří vstupovali do řeky, kde byli politi vodou. V raném křesťanství nebyl křest automatický. Člověk musel víru nejprve pochopit a teprve potom se mohl dát pokřtít. Od 7. století se však začaly křtít děti hned po narození. Používaly se k tomu válcovité křtitelnice s vodou, do nichž kněz dítě ponořil. Zpočátku byly kamenné nebo dřevěné, později kovové, na nožičkách a s víkem, chránícím vodu s příměsí olejů před znečištěním. Dodnes je můžeme v kostelích vidět a některé jsou nádhernými uměleckými díly.
Od středověku se při katolickém křtu už dítě do vody neponořuje, kněz mu jen pokropí hlavičku. Naopak východní, pravoslavná církev si stále udržela zvyk dítě do křtitelnice ponořit, a to hned třikrát za sebou. Křest ponořením můžeme dnes vidět i u některých menších církví (například baptistů).
Křest byl a je dodnes podmínkou pro přijetí člověka za člena církve. Symbolicky z něj smývá tzv. dědičný hřích, kterým se jako první provinili Adam s Evou a díky němuž se vlastně mohl narodit. Zároveň je každý křest připomínkou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kromě duchovního významu mělo v minulosti pokřtění a přijetí za člena církve pro každého člověka daleko větší význam praktický – jen tak se mohl stát plnohodnotným členem rodiny a společnosti, v níž žil (vsi, města, panství, země). Život našich předků se řídil církevními pravidly a bylo nemyslitelné, aby nebyl členem církve. Nepokřtěné dítě se nemohlo zařadit do světa křesťanů, a pokud zemřelo, nemělo nárok na spasení. Dokonce nesmělo být pohřbeno v posvěcené půdě hřbitova a podle představ lidí jeho duše nenašla klid a bloudila světem.
Do peřinky, do vínku…
Je zvykem, že děti dostávají při křtu dárek. Kdysi od kmotrů, později i od babiček a dalších příbuzných. Dodnes se také zachovaly výrazy dávat „do peřinky“ nebo „do vínku“, protože dárky se vkládaly dítěti pod hlavu nebo do peřinky. Z doby renesance se například zachovaly honosně zdobené zlaté koflíky, které dostávali malí Rožmberkové. Po třicetileté válce se obvykle dávala křestní medaile, nahrazená během 18. století zlatou mincí, často s očkem na zavěšení, běžné byly i peníze. Jako křestní dárek se také používaly památné rodinné mince. Později se chlapcům dávaly peníze, ve 20. století v podobě vkladní knížky, dnes i jako bankovní účty pro miminka. Děvčátka dostávala náušnice, řetízek nebo růženec.
Každé dítě dostává ke křtu speciální oblečení. Košilka, peřinka a krásně vyšívaný čepeček, případně ještě kabátek a pokrývka se v rodinách schovávaly a dědily, takže v nich prošly křtem děti několika generací. Někdy dostávaly tyto věci nové od svých kmotrů jako dárek. Nejvíce zdobené bývaly čepečky, zvané karkule nebo karkulky.
Samozřejmě následovala křestní hostina, nazývaná křtiny nebo křtěnky, někde i čapí hody. Bývala bohatá a veselá, s mnoha hosty. Vedle kmotrů se scházelo širší příbuzenstvo, aby do života přivítalo nového potomka. Slavilo se mohutně, nechybělo dobré jídlo ani alkohol podle krajových tradic a zvyků.
Maminka se svým dítětem při křtu nikdy nebyla. Musel se konat co nejdříve po narození, kdy ještě matka do kostela nesměla, protože zatím neabsolvovala obřad očištění (úvod). Dítě tedy ke křtu nesli otec, případně prarodiče, a hlavně kmotři. Dnes je situace jiná. Věřící rodiny, které chtějí svého potomka pokřtít, většinou čekají do věku šesti měsíců až jednoho roku. Není to jen kvůli matce, ale i pro bezpečí dítěte.
K nelibosti církve
I když to církev neměla ráda, provozovaly se v kostele při křtu tajně různé magické praktiky. Všechny měly jeden cíl – zajistit dítěti zdraví a štěstí, ovlivnit jeho budoucí povahu a odehnat zlé síly, které by mu chtěly ublížit. Do povijanu se vkládaly kousky chleba, tajně, aby je kněz nenašel, nebo je alespoň nesli po kapsách kmotři. Děvčata se měla křtít ráno, aby se brzy vdala, do peřinky jim byly vkládány špendlíky, aby měla hodně nápadníků, chlapec pokřtěný dopoledne zase neměl mít sklony k opíjení. Když zhasly kostelní svíce, bylo to špatné znamení. Když kněz nemluvil plynule a zakoktal se, bude prý dítě mluvit ze spaní atd. Další praktiky se provozovaly cestou do kostela nebo z kostela domů, kdy kmotra nesla mamince už pokřtěné dítě. Podle toho, koho křestní průvod cestou potkal, mělo mít dítě v životě štěstí nebo smůlu. Nejhorší bylo potkat jako první starou ošklivou ženu nebo cikána, smůlu přinášela také vrána. Déšť byl vždycky vítán (pršelo štěstí), ale zpěv ptáků ne (dítě bude křikloun). S dítětem se cestou tancovalo, aby bylo veselé. Aby dobře rostlo, usedla s ním kmotra na chvilku na kámen. Někde šel průvod v tichosti, jinde sousedé dělali hluk, nebo dokonce stříleli do vzduchu, aby odehnali zlé síly.
Článek z RPN č. 12/2010
