Marii je 25 let a je matkou osmiměsíční Klárky a tříletého Daniela. Nedávno se nastěhovala do startovacího bytu v Chebu v rámci sociální služby Domu na půl cesty (DNPC) v Kynšperku nad Ohří, který provozuje Pomoc v nouzi, o.p.s. Podpory ze strany neziskové organizace si váží a bere ji jako šanci pro nový začátek a lepší život.
Do Domu na půl cesty se poprvé dostala, když její přítel skončil ve výkonu trestu, přesto mu chce dát ještě jednu šanci, už kvůli dětem. „Tehdy jsem neměla ani na nájem. Se synem jsem byla na mateřské, a jelikož se nám nedostávalo peněz, nezbývalo nám nic jiného, než požádat o střechu nad hlavou sokolovskou neziskovku Pomoc v nouzi,“ vzpomíná Marie.
Poté se Marie odstěhovala do jižních Čech. ,,To už jsem čekala druhé dítě. Pro mě to byla těžká situace, v jižních Čechách jsem nikoho neznala a tak jsem se vrátila do našeho kraje. A jedinou možností byl opět návrat do DNPC,“ popisuje Marie, kudy vedly její životní cesty.
Marie se narodila v Kraslicích a své dětství prožila v Březové u Sokolova. „Když mi bylo 16 let, moje matka odešla do Plzně za prací a otec mi dal tehdy na výběr, buď budu přispívat na domácnost, nebo ať jdu. Tak jsem si vybrala, že budu chodit do práce, k tomu dělat školu a ještě táhnout domácnost. Jenomže, to nešlo. Nakonec jsem se musela na školu vykašlat a zůstat v práci. Tehdy jsem dělala kuchařku. To mě hodně baví a v budoucnu bych se k tomu chtěla vrátit. Až děti povyrostou, tak mám v úmyslu si dálkově udělat střední školu, nejsem totiž vyučená,“ svěřila se Marie.
Největší motivací pro nový začátek jsou pro mladou maminku její dvě děti. „Chci Danielkovi a Klárce zajistit dobrou budoucnost, vytvořit pro ně bezpečný domov a dát jim hezké dětství. Vím, že fungovat jako matka se dvěma dětmi a přitom nespoléhat se na někoho druhého, nebude vůbec jednoduché. Jsem ale silná osobnost a umím bojovat, to mi věřte,“ prohlašuje odhodlaně Marie.
Jasno má i ohledně svého přítele. „Dala jsem mu ještě jednu šanci. Jestli ale po návratu z vězení nebude sekat latinu a nebude chodit do práce, tak spolu nezůstaneme. Já se nemůžu ohlížet na něho, pro mě jsou důležité děti,“ říká rázně Marie.
O projektu Potraviny pomáhají se dověděla přes organizaci Pomoc v nouzi a letos se jí zúčastní. „Byly mi nabídnuty potraviny. Za ušetřené peníze za jídlo bych chtěla koupit nový kočárek, už jsem na něj šetřila několik měsíců,“ vypráví o svém plánu.
„Ta pomoc jde opravdu k lidem, kteří jsou ve finanční tísni. Ať se lidé nebojí touto formou pomoct. Je to pro mnohé lepší než dávat hotovost,“ vzkazuje Marie potenciálním dárcům. „A organizátorům děkuji za to, že to připravili, je to dobrá věc. Má svůj smysl.“
Se dvěma dětmi nemá Marie snadný život. Bojuje každý den. „Jak často nakupuju? Nejdřív udělám jeden velký měsíční nákup na měsíc za 1500 korun, to jsou věci, které vydrží delší čas. Drahý je sunar pro děti. A hygienické potřeby. A pak mám finanční denní limit sto korun. Mám to vypočítáné do detailů: na den pět rohlíků,“ upřesňuje. „Než vyrazím na nákup, dívám se na letáky, řídím se akcemi, které obchody dělají. Obíhám krámy, tak ušetřím i tři stovky za měsíc,“ říká Marie.
„Ale když chci koupit boty dětem, nikdy bych je nekoupila v tržnici. Jdu do obchodu, zaplatím víc, ale je to kvalitnější zboží. Mám jistotu, že to dětem nezničí nohy a tak podobně.“
Na listopadovou akci má jasný názor: „Sbírka Potraviny pomáhají je stoprocentně lepší v tom, že se vybírají potraviny a ne peníze. Já sama bych přispěla, vím, že to je dobrá věc, protože jsem se o tom přesvědčila ve svém okolí. I z toho mého mála bych přispěla i já někomu jinému.“
