Pavel Podlaha vystudoval hotelovou školu, jako student obsluhoval dokonce i prezidenta Husáka a v devadesátých letech se mu v podnikání dařilo. Pak však podle jeho slov naletěl podvodníkům. Skončil v exekucích a vlastní táta ho vydědil. Od té doby je jeho život jako z filmu Na samotě u lesa.
Váš otec byl proslavený „král kutilů“. Ovlivnilo vás to? Co živí vás?
Dělám na objednávku zahradní jezírka. Také údržbu zahradních plotů, výsadbu dřevin, stromů, údržbu zahrad. Naposledy jsem stavěl garáž. Jsem jako Ferda Mravenec zkřížený s broukem Pytlíkem.
Jaké jste měl dětství?
Hezké. Byl jsem zapálený do myslivosti a zvířat, takže jsem otce donutil, aby se tomu začal věnovat, a vydrželo nám to do mých čtrnácti let. A pak už jsem začal mít jiné zájmy.
Jak jste donutil otce, aby se začal věnovat myslivosti?
Účastnil jsem se různých přírodovědeckých olympiád, stavěl jsem krmelce a posedy a pořád jsem něco zvířatům tahal do lesa… Jako rodina jsme měli chalupu v jižních Čechách a tam jsem se tehdy realizoval.
Přišel jsem ze školy, zahodil jsem tašku v předsíni, šel jsem hrát fotbal a přišel jsem špinavý až večer. V devět.
Vnímal jste už tehdy, že je váš otec populární na televizní obrazovce? Jaké to bylo být synem krále kutilů? Jak se vás to dotklo?
Otec byl původně novinář. Psal články do novin a časopisů. Skončil v osmašedesátém roce, když napsal o ruském cirkuse. V článku byl titulek: Krotitel z Ruska, opice v Praze. Potom přišlo vysílání Deset stupňů ke zlaté, to byla osmdesátá léta a tehdy jsem ho v televizi viděl dost často. A po revoluci se proslavil Receptářem prima nápadů. To byl na obrazovce pořád.
Byl otec skutečným králem kutilů? Dělal přes víkendy na zahradě, uměl postavit kurník i altánek?
On neměl moc času, protože měl s „receptářem“ spoustu moderátorské práce. Když jsme jezdili na chalupu, stihl nařezat nějaké to dříví, porazit jeden strom za víkend – on se věnoval pořád práci v televizi. Říkal, že on není kutil nebo zahradník, ale zprostředkovatel informací pro kutily.
A kdy to chytilo vás?
Mě to nechytlo. Já jsem se to musel všechno naučit.
Život vám přinesl výzvu a vy jste se v ní musel naučit „plavat“? Věděl jste, že buď to obrátíte ve svůj prospěch, anebo se v tom utopíte…
To víte, já jsem člověk z Prahy a jsem zde, v lese u Příbrami, trvale od roku 2004 – už dvacet let – a stále se cítím Pražákem. Jsem takový Pražák z lesa.
Pražák z lesa, který zútulnil a zachránil chátrající hájovnu… Musíte mít ke kutilství opravdový vztah…
Zahradničím, všechny dělnické práce mne živí, a když přijdu domů, nakrmím drůbež, kočky, psy a kunu…
Kočky a psy chápu. Ale kunu? Máte ji jako domácího mazlíčka?
No, my jsme ji našli jako týdenní miminko, tak jsme si ji vzali a teď tady s námi bydlí. Udělal jsem jí voliéru, dostává snídani, večeři a pobíhá nám tady…
A co na to drůbež na dvoře?
Nic. Ona ji chrání před predátory. Ona „ji“ nemá zapotřebí. Večer dostane hovězí maso, přes den má tvaroh, piškoty, vajíčko…
Jak dlouho už takto u vás vydržela?
Tři roky! Když má období své „říje“, zmizí na tři až čtyři dny a pak přijde šíleně zmlácená – s přeraženými žebry, celá potrhaná… Pak dostane antibiotika a „zaracha“. U kun je to páření poněkud brutální.
A co na to sousedé?
Žádné nemáme…
Jak jste se k hájence vlastně dostal?
Měl jsem jednoho zaměstnance – a on byl hrozně ukecaný… Tedy víc než já (smích). Když prodával hrnce před nějakým krámem, prodal celý náklaďák – lidé mu prostě věřili. Když jsem měl v Praze restauraci, kterou jsem provozoval, tak se na mě přilepil… Tehdy jsem se mu přiznal, že sháním ke koupi nějakou chalupu nebo chatu do milionu korun – někde na samotě, abych tam mohl jezdit venčit psy.
A on mi jednou zavolal ve tři ráno a řekl: Tak mám pro tebe tu chalupu! A já se ptám – a kolik stojí? A on, že je zadarmo! Počkej, to je nějaké divné, ne? Ptám se – a co tam není? A on jmenuje – no, není tam elektrika, voda, nejsou tam okna, má to jenom kus střechy… Je to zadarmo a můžeš si to opravit… Týden nato jsem neměl co dělat, tak jsem se tam jel podívat. Byla zima, úplněk a já jsem viděl tu rozpadlou hájovnu na kraji louky, do toho svítil měsíc a já jsem si říkal – no, tohle místo se mi opravdu líbí…
Takže láska na první pohled za úplňku měsíce…
Jo. Sepsal jsem smlouvu a mám ji pronajatou šestadvacátý rok.
A neustále do ní investujete?
Neinvestuju. Jenom ji udržuju, aby nespadla.
Já jsem investoval ve velkém v Praze – a pak to se mnou špatně dopadlo, takže do chalupy neinvestuju peníze, ale práci..
V minulosti jste provozoval osm různých restauračních zařízení. Co se stalo?
Bylo mi třicet šest let, když jsem o všechno přišel. Naletěl jsem lidem, kteří mě oklamali. Už po vojně jako dvacetiletý jsem začal pracovat, ve dvaceti pěti letech jsem se chytil podnikání a vlastně všechno, co jsem do třiceti šesti let vydělal, bylo pryč a ještě mě „partneři“ zatáhli do exekucí pro dluhy. To, co bylo na mě napsáno, mi nejprve ukradli a potom prodali. Zůstaly jen dluhy. Nemohl jsem nastoupit ani do zaměstnání, neboť by mi exekutoři sáhli na výplatu.
Požádal jste v té době o pomoc svého otce?
Ne. Když zjistil, co se stalo, přestal se se mnou stýkat.
Nikdy vás nenavštívil tady, v hájovně?
Jen jednou tu byl. V devadesátém osmém roce, kdy jsem si to vzal a řekl mi – Ty jsi magor, to chceš tuto rozpadlou ruinu spravovat? Tak potom kafe nechci. Otočil se a odjel.
Žádná pomoc tedy z jeho strany?
Jednou jsem ho požádal – bylo to v roce 2008 – jestli by mi něco nepůjčil, že bych si otevřel hospodu. Řekl, že to nebude půjčka. Dal mi sto tisíc, ale musel jsem mu podepsat, že jsem se vydědil. Od té doby jsem ho neviděl. Vzal si za manželku jednu paní z Brna a ta k němu nikoho nepouštěla, zřejmě kvůli majetku. Pak když v nemocnici umíral, byl tam pod jménem Novák.
Do čeho jste investoval sto tisíc korun?
Tehdy jsem měl velký vztek. Přijel jsem do Prahy pro ty peníze, vzal si je a šel jsem rovnou do kasina. V té době jsem celých sto tisíc vsadil na červenou…
A padla…?
Padla černá. Tak jsem se vzal a jel zpět do lesa. Říkal jsem si – takové peníze mi stejně štěstí nepřinesou. A nepřinesly…
Rovnou jste je otestoval, zda jsou šťastné…
A nebyly. Jsem hrdý sám na sebe, že mě ještě nikdo nedostal na lopatky, že vydržím v drsných podmínkách i v lese. A stále bez elektřiny!
Zvykla si na tyto drsné podmínky vaše družka?
Ona tady není. Je taky Pražačka. Bydlela jen o ulici dál, ale já jsem ji našel na inzerát. V Praze měla rozpadlý domek, ten prodala a koupila si tady přes les chatu. Opravil jsem jí ji k trvalému bydlení a občas jsme u ní a občas u mě. A když si jdeme na nervy, je každý sám u sebe.
Všimla jsem si na vašich vratech cedulky – domácí med a vejce…
Ano, máme včely – sedm úlů. A třicet slepic. Prodáváme lesní med a vejce. Kromě toho máme ještě tři psy, devět koček, jednu kunu, pět ovcí – abych nemusel sekat trávu, třicet slepic, tři krůty, jednoho krocana a dvě andulky.
Které období je na hájence nejhezčí?
Tady je hezky pořád.
A co v zimě? Bez vody a elektřiny? Co budete dělat?
Topit v kamnech.
GALERIE
Text: Renáta Gešvantnerová
Foto: Pavel Podlaha
