Sylvii bylo dvacet čtyři let, když se rozhodla odstěhovat od rodičů. Opuštěný, téměř stoletý domeček po babičce přímo prosil, aby se v něm někdo zabydlel. Pro mladou dívku to byla výzva. Zchátralá budova byla v původním stavu – chybělo topení, teplá voda…
„Bylo to šílené. Když jsem našim oznámila, že se sem chystám nastěhovat, byli trochu v šoku. Pamatuji si reakci mého otce, který jenom zvedl obočí a mámu uklidnil vyhlášením, že do dvou týdnů jsem zpátky. A od té doby jsem tu,“ směje se Sylvie.
Změna nastala, když Sylvie poznala svého budoucího manžela. Jak se rodina rozrůstala, začali si manželé klást otázky, co dál. Sylvie vysvětluje: „Život v tradičním vinařském domečku nám vyhovoval – cítili jsme se tady doma. Nepřekážely nám průchozí pokoje ani původní stav.
Dům však neměl žádné základy, zdivo bylo vlhké a na stěnách se vytvářela plíseň, se kterou jsem musela bojovat čím dál tím častěji. Nebyl to zdravý a bezpečný domov pro děti. Odstěhovali jsme se do podnájmu a starý dům jsme nemilosrdně srovnali se zemí.“
Nový dům měli manželé postavený neuvěřitelně rychle. Po roce v podnájmu se rodina mohla stěhovat. Sylvie měla o nábytku i detailech jasnou představu už od samého začátku: „Ještě se jen stavěly zdi a už jsem přesně věděla, kde bude jaké křeslo, svítidla nebo závěsy. Nečekala jsem, až bude dům hotový. Spoustu doplňků jsem koupila již v předstihu.“
Úzký pozemek předurčoval dispozici a společná láska k venkovu zase naznačovala, v jakém duchu se bude nést interiér. „Oběma se nám líbí venkovský styl bydlení. Manžel mi proto nechal v zařizování volnou ruku. Se vším, co jsem navrhla nebo koupila, byl spokojen. On si zase vzal na mušku technickou část,“ vysvětluje domácí paní.
Zkušenému pozorovateli neunikne původ většiny zařízení. Sylvie se netají tím, že známá nábytkářská firma byla pro ni jasná volba: „Jednoduchý švédský nábytek mě nikdy nezklamal. Není drahý, dobře vypadá a velmi snadno se dá kombinovat s jinými kousky. Největší předností je, že nepodléhá módě, podle mě je zkrátka nadčasový.“
Představu o starých popraskaných trámech si manželé donesli ze starého domku. Jelikož se ty původní nezachovaly, potřebovali vyrobit nové. O jejich výrobu požádali zkušeného truhláře. Pobízeli ho, aby je klidně udělal co nejnerovnější, kostrbaté a popraskané. Povedlo se.
Kamna si dali udělat majitelé jako poslední: „Manžel v nich topí jen jednou za 24 hodin, když není moc zima, vydrží nám teplo i dva dny. Ačkoli je komín bez průduchů, tím že máme otevřené schodiště, vytopí hezky celý dům.“
Galerie
Text: Katarína Paukeje
Foto: Miro Pochyba, archiv majitelky
Zdroj: časopis Recepty prima nápadů
