Stodola s atmosférou
Pes, vrata a… Ve filmu Lev, šatník a čarodějnice se hlavní hrdinové dostali skrz skříň do jiného světa. A to samé se stane každému, kdo překročí práh stodolových vrat. Svět za vámi přestává existovat a vstupujete do prostoru, jehož nenapodobitelnou atmosféru utkaly věci a věcičky sesbírané i darované ze všech možných koutů, zblízka i zdaleka. Samozřejmě, bez výrazné „asistence“ majitelů stodoly a jejich odhodlání a chuti pracovat, a především tvořit, by zůstaly jen obyčejnými věcmi ze stodoly skladiště. Právě to, co vkládají do své práce při přetváření staré budovy, stmeluje různorodost materiálů, barev, tvarů… Důkazem je fakt, že se tu lidé cítí příjemně a rádi se sem vracejí.
K pohodě přispívá i objemný a vzdušný prostor stodoly, který příjemně překvapil i samotného Maroše. „Když jsem to celé zasklil, řekl jsem si: Bude to tady jako ve skleníku. Ale navzdory tomu, že jsou tu jen obyčejná skla, která jsem získal rozebráním starých dvojitých oken, je tu příjemně. Chodíme se sem zchladit, když je venku horko.“ Liptovská letní třiatřicítka vehnala do náruče stodoly i souseda, s nímž si padli do oka už od začátku a který jim často pomáhal při práci. Zrušili ploty mezi sousedícími pozemky a spojili je do jednoho. A tak se pohled z okna či terasy zarazí maximálně o zelenou spleť korunovaných stromů a rybízových keřů.
Když Maroš před mnoha lety kupoval starou usedlost na Liptově, chtěl jen prostor, kde bude možné přes víkend relaxovat. K malému domečku se zahrádkou, jehož základy sahají až do třicátých let minulého století, patřila i hospodářská stavba, kterou se rozhodl využít po svém. „Jsem zatížený na staré věci. Kdybych měl možnost koupit starý dům, udělám to znovu. Staré domy ve mně rezonují, mají jiskru…“, prozrazuje majitel cosi o své vášni a zacinká lžičkou v kávě. Když dopijeme, jdeme do „útrob“ stodoly. Kam oko padne, tam je vidět otisk tvořivosti.
Tip na článek: Moderní stodola v retro stylu
Využito téměř všechno
„Všechno ze stodoly jsme využili, s výjimkou pneumatik a sena, které skončilo na obecním hnojišti. Snažíme se zužitkovat všechno, co tu je, a dělat všechno proto, aby se tady člověk cítil dobře. Nekalkuluji. Tak, jak to cítím, tak to udělám. Některé věci mi připomínají toho, kdo je sem donesl, vím, proč tady jsou. Mnohokrát lidi přinesou cenné věci. Říkám jim: Dejte to do starožitnictví. Ale oni je sem donesou proto, že nám tím chtějí udělat radost. A tak mi vzniká závazek, v dobrém, samozřejmě. Na oplátku jim udělám radost tím, aby – když přijdou – to tady našli.“
Zatímco sousedé v novostavbě řeší nesmrtelnost chroustů, ve stodole se poctivě bojuje o její život. Odměnou je zašlá krása a v případě Maroše místo, kam se vejde celý svět.
Stodolová vrata
Dvoje vrata vedoucí do tmavého stodolového prostoru pod taktovkou přemýšlejícího kutila Maroše zanikla, čímž dal příležitost vyniknout nové otevřené předsíni. Po otevření stodolových vrat máte pocit, že jste se ocitli v jiném světe. Lásku k tomuto místu je cítit z každého rohu, z každé stěny. Stodola se stala nevyčerpatelnou studnicí nápadů s možností neustále se v ní realizovat, což Marošovi přináší každodenní potěšení: „Přicházím sem každý den před prací, i po práci, abych tu něco nového vytvořil.“ Když ve škole, ve které vyučuje, vyměňovali okna, ozval se v něm záchranář starých věcí, a tak si okna odvezl do stodoly. Pod jeho šikovnýma rukama se osazením oken prostor rozjasnil, čímž „nutí“ všechny své návštěvníky dívat se na zelenou kulisu, či množství květin, které si odevzdávají vegetační štafetu od jara až do pozdního podzimu.
Terasa
Terasa tady předtím nebyla. Když ji začat budovat, všichni mu to rozmlouvali, proč ji dělá a jestli je normální, vždyť ve stodole je místa dost. Nyní, samozřejmě, ti samí sedávají na terase. O oblibě tohoto místa svědčí i to, že ho Maroš musel už třikrát prodlužovat. Díky oblouku a množství rostlin je tu i během veder blahodárný stín. „V létě mám nejraději ráno, když snídám na terase, a když zapadá slunce. Tehdy je tu velmi příjemně. Rád si tady čtu.“ A po chvíli ticha přiznává: „Už jsem tady i dvakrát spal. Večer jsem si jen tak lehl a vzbudil jsem se až ráno.“ Evidentně ani rohová sedačka nic neubrala spáči z pohodlí. Terasovou etudu naruší poznámka našeho fotografa Dana: „To je nenafotitelné!“ Pro fotografa je to trápení.
Náš čas v pohádkové zemi za vraty končí. Ale jisté je, že práce tady nekončí. Činorodí lidé mají totiž stále dost plánů. I na další život…
Více fotek z návštěvy najdete v galerii
„V létě je tady příjemně. Ani zima, ani vedro. Jen vás už od čtyř od rána budí ptáci, všechno tady cvrliká. To je jediná nevýhoda – časné ranní vstávání.“
Text: Martina Deríková
Foto: Dano Veselský
Zdroj: časopis Recepty prima nápadů
