Hlemýždi
Patří mezi měkkýše. Jejich měkké, slizovité tělo chrání ulita, která je vlastně vnější kostrou složenou z několika vrstev. Pevnost jí dodává především kalcit a aragonit. Vytváří se už ve stádiu vajíčka, z něhož se líhnou malí hlemýždi.
To, jaká bude její pevnost, velikost či zbarvení kresby, je u každého druhu jedinečné a závisí hlavně na okolních podmínkách. Kromě mechanické ochrany zranitelného těla slouží i jako ochrana před palčivým sluncem a umožňuje hlemýžďům přečkat delší období sucha.
Dělají to tak, že si ze slin a vápna vytvoří v ústí ulity víčko, které zamezí úniku vlhkosti. Je-li třeba, dokáží se stáhnout ještě hlouběji dovnitř a podobných vnitřních příček si vytvoří vícero. Podobně se chrání i před mrazem.
Když nastanou vhodné podmínky, doslova se vybourají ven z ulity. Také z tohoto důvodu můžeme pozorovat hlemýždě lézt nejčastěji ve vlhkém prostředí či po dešti. Tento životní styl vyžaduje vysokou spotřebu vápence. I proto jsou hojní především v zásaditém prostředí.
Většina z nich jsou hermafroditi, což znamená, že každý jedinec má funkční samčí i samičí pohlavní orgány. Avšak na to, aby vznikla vajíčka, si musejí najít partnera téhož druhu.
S ulitou až 5 cm
Nejznámějším druhem je hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Patří mezi naše největší druhy. Jeho ulita může být široká až pět centimetrů. V našem prostředí žije v hájích a v zahradách do nadmořské výšky asi 1 000 m.
Jednou ročně, obvykle koncem jara, kladou samice do půdy čtyřicet až osmdesát vajíček. Mláďata se vylíhnou do měsíce. Živí se listy a květinami různých druhů bylin. Výjimečně si pochutnají i na salátech, ale nepatří k významným škůdcům.
Mají ústní aparát, kde se nachází tzv. radula, což je jakoby pevná škrabka, kterou z povrchu půdy, kůry a zdiva seškrabují i povlaky sinic, řas, lišejníků a mechů a proměňují je v humus. Funguje to podobně, jako když si lidé vkládají hlemýždě do akvária, aby jim čistili skla od řas.
Rostou poměrně pomalu – dospívají po dvou až čtyřech letech. Jejich věk může přesáhnout úctyhodných dvacet let. V minulosti byli oblíbenou kulinářskou specialitou. V současnosti je výskyt už méně hojný, přičemž důvodem jsou stále častější období dlouhotrvajícího sucha a agresivní zemědělské postupy.
V páskované ulitě
Velmi častým druhem v zahradách je páskovka keřová (Cepaea hortensis), případně velmi podobná páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis). Proti hlemýždi zahradnímu jsou menší, s ulitou do 2 cm. Nejčastěji mají bělavé až žluté zbarvení s tmavými pruhy různé šířky.
Jsou to jedny z nejběžnějších druhů napříč celou Evropou. Původně žili ve světlých lesích, ale zalíbily se jim i řídké porosty keřů a stromů v okolí lidských sídel. Jednou až dvakrát ročně kladou do půdy přibližně třicet vajíček. Ačkoliv se v zajetí dožívají až šesti let, v přírodě jsou to jen dva až tři roky.
Důvodem je, že jsou oblíbenou pochoutkou různých predátorů, hlavně ptáků. Živí se hnijícími listy rostlin. Požírání čerstvých listů se vyhýbají. Pro svou nenáročnost na potravu si jeden jedinec vystačí s prostorem jen tří čtverečních metrů.
V tmavších koutech zahrad
Tmavší kouty zahrad a místa na okraji lesa obývá vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus). Průměr ulity dosahuje jeden a půl centimetru. Je převážně hnědá s červenými až černými skvrnami. Živí se především odumírajícím listím.
Podobně jako ostatní zmíněné druhy hlemýžďů, i ony jsou schopné pochutnat si na hnijícím ovoci a zelenině. Požírají je však až potom, co jsou prvotně poškozeny jinými živočichy.
Jak můžeme podpořit život hlemýžďů v zahradě, nebo naopak jak ho omezit
Při tvorbě okrasné skalky použijte vápenec. I na malé ploše se zásaditým substrátem se může vytvořit místo s vyšší biodiverzitou plžů.
- V čase nedostatku jiné potravy můžete hlemýždě najít například na listových salátech, určitě však nezpůsobují takové škody jako slimáci. Pak je stačí klidně posbírat a odnést někam do přírody. Vzhledem k jejich nízké pohybové schopnosti se rozhodně nevrátí.
- Žijete-li v prostředí, kde je hlemýžďů naopak příliš mnoho, nesahejte zbytečně po chemických prostředcích. Raději se snažte do své zahrady nalákat ptáky. Největšími predátory hlemýžďů jsou drozdi, vrány, straky, sojky a špačci.
- Parazitické hlístice používané v zahradách proti slimákům je podle mého názoru zabijí také, nejsou až tak vybíravé.
- Na přezimování mají rádi kupky humusu, rostlinného odpadu, ale nejčastěji se doslova zavrtají do kyprého substrátu.
- Najdete-li prázdné ulity uhynulých hlemýžďů, neničte je. Existuje mnoho druhů živočichů, které se specializují na život v nich. Mezi nimi jsou i některé samotářské včely, které si v jejich dutinách tvoří hnízda se zásobami pylu. Můžete je náhodně rozmístit na bezpečná stanoviště do polostínu, například pod okrasné keříky.
Text: Mgr. Adrián Purkart, PhD.
Foto: isifa/Shutterstock
Zdroj: časopis Zahrada prima nápadů
