Na členitém pozemku stojí čtyři chaloupky stáří dvě stě až tři sta let, každá jiné barvy. Bílá, modrá, oranžová a zelená. Domečky jsou pojmenovány podle barvy dveří a oken, přičemž každý domeček je jiný, ale každý má svou nezaměnitelnou atmosféru. Při pohledu na ně se vám nechce věřit, že to byly ruiny, a zatímco jiní by se rozhodli stavby v dezolátním stavu zbourat, odhodlaný pár šel druhou cestou – tou náročnější.
„Nám toto místo, které jsme tu na okraji objevili, absolutně učarovalo. Našli jsme tu čtyři ruiny v zarostlé houštině, ale v průběhu devíti let jsme je obnovili a nyní nám to vracejí silnou energií,“ říká na začátek Beáta Holtanová, podle níž má Banská Štiavnica velmi výjimečný genius loci.
Pro manžele, rodáky z Kysuc, byly hornické domečky výzvou, nedostupný terén stavební práce zpomaloval, a tak i jednotlivé domky získávaly nový vzhled postupně. Hnací silou vydržet byla inspirace, jak původní a autentické věci zachránit, proto se při rekonstrukci nedali odradit. Navíc do tohoto místa nechtěli vnést mix různých staveb, který se sem absolutně nehodil. Původní podobu chtěli zachovat co nejvíc.
Zrenovovat původní hornický dům je však podle nich jen první polovinou zadání. Až když se interiéry citlivě propojí s okolním prostředím, až tehdy je to kompletní práce, hodná tohoto výjimečného prostředí. Pravé úhly, dokonale rovné stěny a vše v jedné rovině? Zapomeňte.
„Ručně tahané omítky, pece, komíny, fasády dělané v minulosti bez moderních stavebních pomůcek vám sice téměř znemožní připevnit jakékoli pravoúhlé objekty, ale platí tu jiné a více důležité. A to, že věci nemusí být dokonalé, aby byly užitečné a příjemné na život,“ myslí si Beáta.
A v jakém poměru potom zachovat staré prvky a kdy je nahradit novými? Není to jen o estetickém hledisku. „V našem případě je tento poměr závislý na míře poškození, respektive funkčnosti. Vždyť nejsme muzeum, v interiérech žijeme. Dále je závislý i na vnímání udržitelnosti a míry odvahy. V každé chaloupce máme tento poměr jiný – závisí vždy na výchozím stavu. Jinými slovy, co se dalo zachránit, jsme jednoznačně zachránili,“ popisuje Beáta situace, kdy se rozhodli starým věcem vdechnout nový život, a naopak kdy už viděli, že to nemá smysl.
Třistaletá chaloupka Modrá v Nebi byla první, která přepsala svůj příběh, a zároveň i největší. Koupili ji na inzerát po dvou letech hledání. „Tehdy jsme netušili, kam nás na tomto kopci zavane. Byla naší první. Pravdou je, že ona naši vášeň odstartovala. Její energie pro nás byla a stále je nezpochybnitelná. Staré domy jsou silným zdrojem energie, seberealizace, vzdělávání a rozvíjení našich schopností a zručností. Tak proč je bourat, likvidovat,“ vysvětluje Beáta.
Zelená v Nebi je nejmenší, ale to jí z krásy vůbec neubírá. Dominantou v tomto domečku je kombinace dřeva, cihly a kovu. Zajímavým prvkem je tu schodiště.
Oranžovou v Nebi objevili majitelé až po čtyřech letech na kopci. „Byla po střechu zasypaná hlínou a zarostlá neproniknutelnou houštinou. Byl to náš třetí objev na tomto kopci. Výrazně v horším stavu než už dost rozpadlá původní Zelená v Nebi. Skála, pod kterou je chalupa vsazená, jí vytváří slušné soukromí, ale 30 let – přibližně tolik se v domě nebydlelo – se z ní splavovala hlína, až dům zakryla. Zdi přibližně třetiny domu byly poškozené, uvnitř vlhké,“ vypočítává Beáta.
A tak nezbývalo nic jiného, jen jako první odstranit nánosy hlíny z celého obvodu, skálu zredukovat a následně vytvořit dostatečný prostor na vysušení a proudění vzduchu.
Bílá v Nebi je nejmladší a nakonec ji provázela i velmi složitá rekonstrukce z technické stránky. „Bílá chalupa byla technicky nejnáročnější stavbou. Veškeré tesařské principy v ní byly porušeny. Přesto jsme ji nezbourali, funkčnost prvků podchytili a s vizuálními nedokonalostmi zatočili. Dnes si jich ani nevšimnete, pokud vás na ně neupozorním. Paradoxně, ukazuji je každému,“ směje se majitelka, která přizvukuje, že staré věci má význam zachránit.
Bez řemeslníků by si však neporadili. Podle majitelky můžeme ty, kteří hlídají nejen peníze investora, čas a vyhotovení, ale i jeho přesvědčení, nazývat největšími pány řemeslníky. „Renovace starých prostor je zároveň takovou malou revolucí. Chce to hlavně vizi, přesvědčení, nadšení a energii, respektive hodně energie. Až následně přichází potřeba kapitálu – lidského, finančního, materiálového,“ myslí si Beáta.
Holtanovi dbali při rekonstrukci na to, aby řemesla vykonávali lokální řemeslníci. Důležitý byl vzájemný respekt, díky čemuž mezi nimi postupně vznikal vztah. Ten vedl k tomu, že časem se už i samotní řemeslníci angažovali, aby hledali řešení, jak si poradit se stavebními úpravami. A manželé měli k jejich nápadům a návrhům velký respekt.
Při rekonstrukci se majitelé dívali i na světelnost. Využili tři způsoby, jak do původního hornického domu dostat světlo a zároveň ho „nezabít“. „V minulosti byla v jednoduchých příbytcích úspora tepla nadřazená estetice světla. Jak však dosáhnout obojího?“ zamýšlí se majitelka.
V případě Zelené v Nebi přivedli světlo přes okno, které nahradilo dveře na půdu. Profituje z toho celé přízemí a současně i podkroví. Světlo proudí přímo do srdce domu. Zvenčí neruší a kromě toho je v symetrii se sousední částí, jelikož je to dvojdům. Zapadající slunce v domě orientovaném na východ je navíc obrovským přínosem.
Galerie
Připravila: Martina Baumann, Amazing Places
Foto: amazingplaces.sk
Zdroj: časopis Recepty prima nápadů
